Redakční rada s dortíkem a kávičkou

21. 3. 2019 / Robin Čermák

Realitní společnost České spořitelny patří mezi naše nejoblíbenější klienty. Proč? Nejen proto, že s ní úspěšně spolupracujeme už spoustu let a její B2C magazín REALITNÍ je stále pěkné počtení, ale i proto, že redakční rady jsou vždy nadstandardní. V tom nejpozitivnějším slova smyslu. Redakční rady s panem Ing. Otakarem Součkem a panem Mgr. Robertem Hublem, styčnými důstojníky Realitní(ho), jsou vždy plné až břitce britského humoru bez monthypythonovských vrtochů se sladkou tečkou na závěr i na začátku, doslova.

Pane Součku, proč vlastně vydáváte magazín Realitní?

Jednoduchá odpověď. Jsou prostě lidé, kteří už mají toho internetu plné zuby a rádi si přečtou něco v klidu na papíře. Jak se říká černé na bílém, stejně jako to mám rád já.


Co by měl magazín přinést vám (RSČS) a co vašim klientům?

Začněme klienty. Jim by měl náš magazín přinést oddechové čtení s různými tématy, které se ale drží realit, stejně jako života z tohoto prostředí. Já osobní přínos vnímám z jeho obsahu. Zajímají mě novinky, a nejen omšelá a stále omílaná témata. Vždy se u každého článku ptám, co je tam za novinku a co to po jejím přečtení našemu čtenáři přinese. A samozřejmě v něm spatřuji přínos ve zvýšení povědomí o naší značce včetně šíře jejího záběru u všech čtenářů, a to nejen našich klientů. Samozřejmě nesmím zapomenout na to, že naším hlavním byznysem je prodej realit, a chceme světu sdělit, že naše služby jsou na realitním trhu to nejlepší, co můžete dostat.


Kdybyste měl říct pět slov, která Realitní charakterizují, jaká by to byla?

Líbivý, prezentující, emotivní, kvalitní, a i článek hon na krtka na zahradě s vtipnou ilustrací tam byl (smích).


Jaká je zpětná vazba včetně vaší osobní, jak vás magazín baví?

Od okamžiku, kdy je vidět maketa a vše je pohromadě, tak mě to začíná bavit. Předtím je to taková skládanka, kde trneme, jak to dopadne. A vy pořád říkáte: nebojte se (smích). Za zpětnou vazbu od partnerů považuji to, že s tím magazínem pracují. To je všeobjímající. Kdyby to, jak se říká, nebylo ono, nebylo by tomu tak. Drsné, leč pravdivé, na zpětnou vazbu dnes bohužel nikdo nemá čas.


Proč neděláte magazín interně? V čem vidíte bonus toho, že ho dělá za vás někdo jiný?

To by nás zabilo! Je to směsice informací, žánrů, tabulek, příběhů a vy je dokážete dát dohromady! Jednat s grafikem, textařem, osobností pro rozhovor, prodávat reklamu. Jednak ty partnery nemáme, nemáme čas se tím zabývat a ani si nechceme představit ta složitá jednání to propojovat a dávat dohromady, kdy každý bude říkat, že ten druhý to udělal špatně, není možné to použít a je třeba to opravit nebo celé nahradit.

Vydá se to! A v termínu! To je pro nás dost podstatné. A vy to vydáte dokonce tak, jak si odsouhlasíme, žádné překvápko. Vlastně ano, vždycky tam je nějaká reklama s pro nás

kontroverzním obrázkem – okamžitě vidím reklamu na divadelní představení s pistolí (smích), ale to stejně řešíme asi jenom my a ne čtenáři. Je to nutnost nedělat to sami, prostě to nejde.


Zažil jste při výrobě magazínu něco extra zajímavého, o co byste se chtěl podělit?

Takových historek a vzpomínek z natáčení je. Kolegyni Báře se líbila návštěva tiskárny, kde Realitní spatřuje světlo světa. Nebo výběr titulky, nechá se to na konec, přitom je to skoro nejdůležitější, a navíc se u toho vždy pohádáme. Vy víte, o čem hovořím, ale asi to není publikovatelné (smích). Vždycky máme různé názory a tím nám trochu ten váš časopis rozdrobuje kolektiv (smích). Pionýrské bylo, když vznikalo první číslo. Název, struktura, makety obálek. Ty má kolega Robert dodnes v kanceláři a odmítá je vyhodit, a i já je mám stále v telefonu mezi fotk ami. Někdy člověk i trochu zavzpomíná, když tam vidí třeba stěhovací akci Kulový blesk s panem Hrušínským, a takhle bychom chtěli, aby magazín působil i na klienty.


Božena Hlaváčová přidává historku o spolupráci s jejím klientem (RSČS):

„Jednou v Olomouci, v OC Galerie Šantovka (také náš klient), jsem při zápůjčkách oblečení na focení do jejich magazínu dostala málem infarkt! Zrovna když jsem nevěděla, zda vzít ještě azurovou blůzu nebo limetkovou halenku, volá mi pan Souček s tím, že se jim nelíbí zaslané první pédéefko. To už bylo zlomené přesně podle schválených návrhů. Ale pan Souček trval na tom, že to bude potřeba znovu přelomit. Kolega Minařík mi říkal, že v tu chvíli jsem totálně zbledla jako bílá paní a všichni okolo si mysleli, že zkolabuju a spadnu mezi podprsenky a kalhotky. Nakonec to dopadlo dobře, nic se nepřelamovalo, naše argumenty vyhrály souboj se souhlasem pana Součka, a magazín zůstal, jak byl, a výsledek byl skvělý. Tolik jen první zkušenost při prvním vydání, kdy se s klientem, jak se říká, stále ještě namlouváme." (smích)